Kázání BEZPRECEDENTNÍ HOLUBIČKA

kázání BEZPRECEDENTNÍ HOLUBIČKA, Ekumenická bohoslužba za krajinu Sedlecké skály, 26. května 2018

1. čtení: Izajáš 38, 9-12, 14-15, 18-20

2.čtení: Píseň písní 5, 1-8

1.sloka

Jako holubička tichá

do rozsedlin skal pospíchá,

před bouří se ukrývá,

tak se duše moje tiše

utíká do ran Ježíše

kde útěchy nalézá

Milé sestry, milí bratři

když vyjíždíte autem z Prahy na sever, musíte po levém břehu řeky těsně mezi skalami a vodou - v té úžině, kde opouští řeka i železnice na sever Prahu - když minete Lysolajský potok - kdyby tam ještě byl - a v Sedleci na konci - tam co začíná to nejužší zúžení mezi skalami a vodou, tam je cedule konec Prahy ... chtěl jsem říct ... že tam, co mezi kolejemi, silnicí trčí ten velký balvan ... že tam nad ním jsou tři skály ... prostřední z nich nižší ...

Ach jo ... to jsem tomu dal! Jak by někdo z vás mohl jet autem ... vždyť vy chráníte krajinu a její přírodu ... vždyť vy jistě bojujete proti těm, kdo nesmyslně jezdí auty sem a tam ...

... dobře! Nejste jednoválec - jak říká Erazim Kohák člověku, který jede jeden jedním smradícím autem - jednoválec - válí se tam sám. Dobře, jinak! Jedete po silnici z Prahy ven - a je vás pět válců v jednom autě, neplýtváte, nedevastujete - a když u cedule konec Prahy zvednete oči nahoru ...

Ne! Prostě už jsem to pokazil! Vždyť vy nejste pitomí - a radši byste jeli vlakem nebo na kole a nebo pěšky ... to prostě jenom farář tudy jezdí - a teď to na sebe vykecal ... No ... začal jsem přiznáním a vyznáním.

Dobře, vzdávám se! Z vlaku je to taky trošku vidět - ale už jsem to celé pokazil!

...chtěl jsem jen říct že když u té cedule konec Prahy pozvednete své oči nahoru, ke skalám, na té prostřední skále nahoře je jakýsi bílý bod, jakési místo. Možná vypadá trochu jako křížek, co něco označuje - ale ještě víc vypadá jako bílý pták. Jako holubička, která se připlácla ke skále a drží se nohama i křídly - jakoby právě unikla před nějakým pronásledováním nebo před bouřkou nebo prudkým větrem. Srdce už jí přestává bušit, už je klidná a tichá. Ano. Úplně jako holubička tichá, co do rozsedlin skal pospíchá, před bouří se ukrývá. Hned jsem si na tu posmívanou písničku, co milovaly všechny naše babičky, vzpomněl. Vlastně i dědové a dědečci. Písnička skoro jako z Máchova Máje, maličko milostná, plná vroucí lásky k Pánu Ježíši, citu i bolesti. Co to tam je nahoře? Nepřišel jsem na to. Ale už je tam pro mě navždy holubička a vždycky se nahoru dívám a snažím se neudělat dopravní přestupek ... i z vlaku je vidět, ale musíte se dívat z těch horních oken, co jsou na straně k vodě.

Holubice. Zvlášť ta biblická je opravdu plná milosti a jakoby lásky. Dřív měli jen plaché polodivoké holubičky, které sedaly na střechách - po zemi nechodily. Nikomu nebyly predátorem, samy se musely vyhnout hadům, dravcům i lidem. Křehké i zranitelné. Co to v nás plaché plaché holubičky tak najednou probouzí? Každý je má rád a nějak s nimi soucítí. Jsou pro nás znamením pokory i lásky. Tolik citu a vroucnosti v nás probouzejí.

Když byl Pán Ježíš pokřtěn od Jana v Jordánu, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. Tak, znamením holubice, si ho Otec vyvolil. Jakoby v biblické řeči byla holubička symbolem něčeho jiného. Božího Ducha, křehkého a cituplného. Ale když si uvědomíme, že Duch Boží je vlastně něco jako bezprostřední a bezprecedentní blízkost Boží - blízkost Boží lásky, nejsme zase tak daleko. BLÍZKOST. BEZPROTŘEDNÍ BLÍZKOST BOŽÍ.

Ale ve starších částech Bible si ještě holubičku přivlastňují přímo, ne jako symbol. Přitahují si ji k sobě a říkají: Ty jsi holubice. Skvělý jeruzalémský král Chizkijáš, někdy tak před 2700 lety, smrtelně onemocněl. Izajáš zaznamenal jeho srdcervoucí modlitbu: „Nikdy už nespatřím Hospodina, Hospodina v zemi živých, člověka už nikdy nezahlédnu, přiřadím se k obyvatelům té říše zapomnění. Jako rorejs a jeřáb, tak sípám, kvílím jako holubice. V úzkosti se ztotožnil s holubicí, padající do bouře smrti. Říká: Já jsem ta holubice. Skoro jako ta naše holubička na sedleckém skalisku. Ne symbol. Já jsem to. Dodnes takovou řeč používáme: Přestože je to logický nesmysl, je jasné, co myslíme, když kamarádce neřekneme: Ty jsi kráva. Nebo ty jsi koza. Nebo laň. Nebo moje ... holubička.

V srdci Tanachu - kterému my říkáme Starý zákon - je milostná píseň, Píseň písní. Když ji čtete konfirmandům, červenáte se. Po katastrofě v roce 70, kdy najednou Chrám a svaté město ležely v brutálních ruinách, rozhodovali rabíni ve vesničce Jabné, jak zachránit víru po zkáze - také jak stanovit přesný a neměnný kánon hebrejské bible. O milostnou erotickou svatební Píseň se pohádali - vždyť je skandální a nemravná - a tak populární - ve všech hospodách si ji zpívají ... druzí ale říkali, že takový skvost přece není možné z Knihy knih vynechat. Aby nahotu a šalebnou přitažlivost písně trochu cudně přikryli, řekli, že milý v písni není jen ženich a král Šalamoun - ale Hospodin - a jeho milá v průsvitné halence je Izrael, jeho lid, dcera sionská.

Zkusme to tak číst. Je to až děsivě úžasné: když dcera Siónská říká svatební slova o svém milovaném Bohu. Že ho hledá. A pak se jí ozve:  Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má a pojď! A to pro ni znamená: Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou ty tam. Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je jeho líbání než víno.  Jedině pro mého milého stéká, plyne i ve spánku ze rtů.  Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně.

A dál: Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu , hlas hrdličky je slyšet v naší zemi (napsal to Mácha?). Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!"

Když si představíme, že TAK svůj Izrael miluje a oslovuje Hospodin - tak to je tedy síla. Jak krásná, jak líbezná jsi, lásko, při hrách milostných!

A ona, nevěsta, Bohu odpovídá: patro tvých úst ať je jako nejlepší víno. Jedině pro mého milého stéká, plyne i ve spánku ze rtů. To není nic jiného než francouzské polibky ...

A co je zase tohle? : Postavou se podobáš palmě a svými prsy hroznům datlí. Tvé prsy ať jsou hrozny révovými, dech tvého chřípí ať jablky voní ... (má líbezná synagogo, má dcero jeruzalémská -dodávám já...). Sestry a bratři, třeste se, děste se! Takový výklad jsme přejali i my, jen malinko pozměněný - že Milý je Kristus a Milá je jeho církev.

Jedna věc se ale nám, křesťanům, malinko ztratila. Izrael - je lid Boží. Ale zároveň Jákob. Skutečný muž, který bojoval s Bohem. Dcera sionská nebo jeruzalémská - je lid Boží. Ale zároveň i milá. Skutečná dívka, která touží po svém ženichovi tělem i duší. Kozel Azazel nebo obětní beránek je za všechny, za celý lid. Přitom zůstává kozlem, beránkem. Na sedlecké skále se nechoulí jen církev, milá Kristova - a nechoulí se tam před hroznou bouří. Ale i já. Já sám. Milý Kristův. Nebo ty sestro. Ty, jediná, jedinečná, bezprecedentní milá Kristova. To Ty - nebo já najednou slyšíme jeho slova: Holubičko moje v rozsedlinách skály, v úkrytu nad strží, dopřej mi zahlédnout tvou tvář, dovol mi hlas tvůj slyšet. Jak lahodný je tvůj hlas! Jak půvabnou máš tvář! Schválně - mám pro vás hádanku - jestli uhodnete: citoval jsem teď písničku o holubičce - nebo Bibli?

Holubička narazila a chytla se drápečky na Sedlecké skále. V takové malé rozsedlině. Skála je to nejpevnější, co si umíme představit, to je to, co odolá, co se nemění. Ta o které se zpívá v žalmech. Skála Hospodinova. Našel jsem kdesi učebnici zeměpisu z dětství, šestá třída, geologie země. Začetl jsem se do ní - a po čtyřiceti letech jsem konečně pochopil, co to jsou, ty skály. Tak mi dovolte, abych vás teď poučil. Uvnitř země, tam je to žhavé, tekuté, to magma. Vnitřní asi tak třetina. Úplně na opačné straně je šlupička povrchu, tenká asi jako skořepina pingpongového míčku. A jen ta je opravdu nějak pevná. Lithosféra. Sféra kamene a skály. A ty dvě třetiny objemu země - mezi magmatem a tou skořepinou? Prý je to nepředstavitelným tlakem rozžhavené, ale ne tekuté. Prý se to pohybuje nesmírně pomalu, asi jako zcukernatělý med, ale asi milionkrát pomaleji - ale neustále. Za nějaký čas, se všechno promění, promíchá. Stáhne to dolů i ty nejpevnější skály a roztaví a rozpustí je nebo překrystalizuje a přemění. Někdy ten neustálý pohyb Himaláje vystrká nahoru, někdy je utopí. A jednou, až naše slunce bude staré, to stejně všechno shoří i se skalami a nebude to. Tak co je tady vlastně pevné? Vždyť vlastně nic. Tak v co to doufáš, holubičko?

Ale divoká a krásná holubička je chytřejší než si myslíme. Ona nehledá skálu, vždyť na ní by ji stejně dravec našel a liják ubil. Ona hledá rozsedlinu, skrýš. A úkryt - v té skále. Ale přece jen ve skále, která pomine, namítám. Co tedy přetrvá? Co je jistota? Co je to, co přetrvá? Co je to, co zůstane, i když skála zmizí a celý svět zanikne, a celý vesmír pomine? Ta jistota je prý vztah - důvěra, se kterou se prchající holubice ke své skále přimkla. Důvěra, že skála ji přijímá a ochrání. Když se děje cokoliv, cokoliv, dokud se dítě drží maminky, je V TÉ CHVÍLI všechno v pořádku. A to je v tu chvíli jediné důležité.

TAK ALE!! - co to je za nesmysly? To nejpevnější, co na celé zemi najdeme - skály, označíme za suť a pomíjivý šunt - a lidský vztah, něco tak efemérního a pomíjivého ... to řekneme, že je to nejsilnější, vlastně to jediné stálé? Tak je to normální?

Ne. Není. A přitom to přesně takhle je. V písničce o holubičce, jsou dokonce slabá místa ve skále, slabiny, tím pevným. Čeho se drží holubička. Slabiny, kterých se s důvěrou drží holubička. Chyby ve skále. A ještě hůř: vlastně jen TO, ŽE SE DRŽÍ, je to důležité. Dotek. Dotek, kterým Bůh pozdvihl člověka ze smrti, když ho stvořil. Dotek: to, co vlastně vůbec hmotně neexistuje. Není vidět. Je to dotek, vztah plný důvěry, láska. Láska taky není vidět. Nikdo ji nikdy neviděl. Áhá! No tak proto jsou laskání milého, jeho líbání z lásky lepší než víno! Tak najednou tomu trochu rozumím.

A jde to ještě o kousek dál: najednou možná rozumím o trochu víc i té erotické řeči Písně písní . Řeči o vztahu k Bohu. To pevné - JE INTIMNÍ. Ano. Intimní jsou doteky lásky. Ale nejen ony. To, co přetrvá, jsou i intimní ... doteky ran, nemoci. Kterých se dotýkáme v mysli - nebo svými prsty - A jsou možná intimnější než co jiného. Poranění. Rány, které milovaného Ježíše zabily. Ty - jsou to, čeho se držím. Tak se duše moje tiše utíká do ran. Ježíše. Kde útěchy nalézá. Rány jsou tím, čeho se držím.

Vztahy mezi lidmi - někdy zaniknou. Laskání, důvěra a přivinutí mezi člověkem a Bohem, kterého nikdo nikdy neviděl - prý jsou to, co nikdy nepomine ... A to jsme jen u kamene, u skály. Vůbec jsme ještě nedošli k tvorům, kteří na skále bydlí - k rorejsovi, vlaštovkám, ke kozám a ovcím ... vůbec jsme nedošli k vodě, která do vyprahlých sedleckých skalnatých strání má padat, voda, po které toužíme. Vůbec jsme nemluvili o vodě jako o rose. Vždyť ... Spím, ale srdce mé bdí. Slyš, milý můj klepe: „Otevři mi, sestro má, přítelkyně má, holubice má, má bezúhonná, vždyť mám hlavu plnou rosy, v kadeřích krůpěje noční." ... a zase nám to jde hned a úplně na dřeň! Ale to je jiná pohádka. To bude až zítra. Nebo příště. Amen.

Do ohlášek:

Jezdil jsem pod holubičkou a maloval, chystal si v duchu kázání pro bohoslužbu za krajinu kdesi na Sedleckých skalách. Nevěděl jsem, kde vlastně jsou, ty Sedlecké skály. Když jsem měl kázání celkem hotové a přišla mi od Jiřího Nečase pozvánka a souřadnice GPS, pojal jsem podezření, které se vztahovalo k holubičce tam nahoře nade mnou na skále! Tam přece někde nahoře musí být ta zahrada, kde se sejdeme. Ale kde? Pátral jsem. Až se mi vlasy trochu zježily? Ale jen trochu: neuchytila se snad holubička tam? Neoznačuje mně ona to místo, kde o ní budu mluvit?! No není tohle nějaká legrácka, nějaký úsměv odjinud? Ukázalo se, že ne. Holubička je kousek vedle. Zahradu netrefila. O 122 metrů. (Amen.)

1. Jako holubička tichá do rozsedlin skal pospíchá, před bouří se ukrývá; tak se duše moje tiše utíká do ran Ježíše, kde útěchy nabývá 0

2. Když se úzkost na mě valí, hříchů mrak když duši halí - ó kde se ukrýti mám? V bezpečnost vedoucí brány jsou Ježíše mého rány - v nich ochranu nalézám.

3. Ve dne, v noci, v každé době, utíká má duše k tobě - skálo pevná, Pane můj! Tvé, ó Kriste, utrpení můj jest štít, mé potěšení - pavéza má kříž jest tvůj. Evangelický zpěvník 560, Jos. Karafiát 1873 - J. Baštecký 1873

(Tomáš Cejp, farář ČCE v Libčicích)

NDU z.s.,
2019-01-14
přečteno 747x

[Zpět]