Ekumenická bohoslužba - kázání Matúše Kociana

Ekumenická bohoslužba 24.5.2008, Praha Suchdol (Ž 104; Lk 16,10-15)


Před několika dny jsem dostal darem moc pěknou knížku. Jsou v ní díla malířů z 19. století, zachycující tehdejší Prahu. Jsou to obrazy, které nám podávají svědectví, jak se naše krajina za několik desetiletí dokáže proměnit. Před nějakými 150 lety zde všude byly jen polní cesty, pastviny, políčka, sem tam nějaký lesík, všude se pásla domácí zvířata. Vltava měla i v centru Prahy své přirozené pobřeží a tekla v ní čistá voda. Pro nás idylka, která je nenávratně pryč. I nedaleká ulice Dukelských hrdinů v Holešovicích, kde už dva roky bydlím, byla v té době ještě venkovem. Sotva tehdy asi někoho napadlo, že se tam jednou, vlastně zanedlouho, bude prohánět 70 tramvají za hodinu, desetitisíce aut za den – všude hluk, provoz, smog, v noci neustálé světlo. A mezi tím provozem chodí zástupy lidí na procházku do Stromovky, které říkají příroda, Stromovky, kde už dnes nenajdete tiché zákoutí, protože všude jsou lidé na kolech, kolečkách, kočárcích...

Dopracovali jsme to tak daleko, že říkáme: „Ještě, že máme tu Stromovku“, ale já se ptám: „Jak dlouho ještě?“ Když se podíváte na mnohá místa např. v Tróji, či v okolí Šáreckého údolí, i zde v Suchdole či Roztokách, všude se staví domy, všude se staví nové ulice. Civilizace neúprosně ukrajuje přírodu krok za krokem, metr za metrem, chráněná území nevyjímaje. Tam, kde nejde stavět dnes, půjde to za 10 let. Určitě se najde někdo, kdo na to bude mít, aby si povolení obstaral, aby to někde „podmázl“.

Obávám se, že i na tomto místě, kde nyní stojíme, bychom to za pár desetiletí nepoznali. Nechci být skeptikem, proto jsme se tady přece dnes nesešli. Nechci však ani, abychom si dělali iluze.

Naše nároky neustále rostou. Před 150 lety průměrný člověk mnohem méně zkonzumoval, mnohem méně nakupoval a produkoval mnohem méně odpadků. Dnes nestačí rodině jedno auto, nestačí jí jeden byt nebo jeden dům. Nestačí nám už nic. Městská civilizace si žádá své. Je to systém, do kterého když vstoupíte, tak ať se vám to líbí či ne, jste jeho součástí, jste spolupachateli, jste nuceni chovat se tak a tak. Město postupně pohlcuje krajinu; a člověka postupně pohlcují jeho vlastní výtvory.

Jestliže se dnes přicházíme modlit za krajinu a přírodu, měli bychom si uvědomit proč.
K čemu nám je dobrá příroda? Tato otázka možná vypadá absurdně, ale není. Mám pocit, že je stále více lidí, kteří už přírodu nepotřebují, anebo se tak alespoň chovají. Většinu života stráví v práci u počítače nebo v autě; do přírody se dostanou jen výjimečně a ani v těch chvílích ji už nejsou schopni vnímat. Nezajímá je, odkud se bere voda, vzduch a potraviny a kde končí odpadky. Nic z toho je nezajímá, protože ani nemají čas, aby je to mohlo zajímat.

Jestliže se modlíme za krajinu, pak především proto, že ji potřebujeme; potřebujeme ji
k tomu, abychom zůstali lidmi. Člověk žije odtržen od přírody, svých kořenů, v stále šílenějším tempu se žene do pasti své vlastní civilizace. Tváří v tvář jen svým vlastním produktům přestává být člověkem. Ano, člověk je člověkem pouze tehdy, když sám sebe vnímá v kontextu ostatního stvoření. Když vnímá sám sebe jako tvora omezeného, křehkého, zranitelného a smrtelného; když vyznává Boha Stvořitele, kterému je odpovědný za své činy; když zároveň také vnímá všechny ty tvory, kteří mu byli Bohem svěřeni a za něž nese odpovědnost; a když vnímá přírodu jako něco, co je nejcennějším darem, bez něhož není lidský život možný. Pouze v tomto rámci může člověk na této zemi dobře existovat.

To, čeho jsme v posledních desetiletích svědky, je důsledkem dvojího popření: popření toho, že je nad námi Bůh a popření toho, že je pod námi příroda. Obojí popření má katastrofické následky. Člověk se zbláznil, propadl iluzi, že si vystačí sám, že všechno vyřeší svým mozkem, technologií, vědou. Důsledky tohoto poblouznění už pociťujeme všichni. Jsme ohrožováni hlukem, chemií, stresem, stále více chodíme k psychiatrům a polykáme antidepresiva. A není divu: člověk bez Boha a bez přírody je vytržený z kontextu, člověk bezprizorní, vržený do propasti zoufalství a smutku.

Existuje ještě nějaké řešení? Je ještě možný zvrat k lepšímu? Věřím tomu, že ano. Jsem přesvědčen, že nemusíme hledat žádné zázračné léky, zázračná řešení a technologie. Řešení máme už dva tisíce let vtištěno do Kristova evangelia. Tímto řešením jsou evangelní hodnoty: skromnost, šetrnost, poctivost, cit a soucit, vzájemná úcta, pokora, láska. Stačilo by, abychom se těmito hodnotami řídili a mnohé okolo nás by se proměnilo. Modlit se za přírodu a krajinu, znamená modlit se sami za sebe. Rozpomenout se na své lidství, na to, že člověk je uprostřed, mezi Bohem a ostatními tvory, je tady jako prostředník, skrze něhož má přicházet od Boha požehnání dolů pro všechno ostatní a zase obráceně, všechno ostatní má chválit Boha skrze lidská ústa. Jak říkají některé katolické liturgické modlitby: „Našimi ústy tě, Bože, chválí celý vesmír“. Ano, kéž by našimi ústy skutečně chválil Boha celý vesmír a kéž by naše ruce byly prodlouženou rukou Boží, rukou láskyplně pečující o tento svět a vedoucí jej k plnosti života v Božím království. Amen.

P.RNDr. Matúš Kocian PhD., biolog a katolický kněz

NDU z.s.,
2008-05-27
přečteno 2886x

[Zpět]